O klubu

Speciální klub chovatelů holubů Českého voláče sivého                 založen 21.5.1978 v Praze

Český voláč sivý před založením klubu (dříve sasík, sivák, saks nebo slezinka) před 25 lety

Je potomkem prvotně nevolatých siváků, kteří pro náruživé polaření, vynikající plodnost a líbivé zinkově stříbřité zbarvení, byli před více než 150 lety nejhojněji se vyskytujícími užitkovými holuby na venkovských dvorech v Čechách.

S vděčností můžeme vzpomínat všech těch neznámých chovatelů, kteří se na jeho vývoji a šlechtění podíleli. Škoda jen, že naši předkové byli tak skoupí na psané slovo a že o nich tak málo víme z minulých dob.

Ve starých časopisech Svět zvířat a Zvířena (1910-1914) je zaznamenáno, že chovem a pěstěním sasíků na přelomu 19. a 20.století se zabývaly i legendy českého holubářství jako staváčkaři bratři Kotánové z Rašovic u Týništěn nad Orlicí, Fr. Kovařík Tovačovský a soukeník Kalnach z Rychnova, nebo vydavatel časopisu Zvířena a předseda Klubu pěstitelů holubů v království Českém Ant. Král ze Smíchova i jednatel spolku východočeských pěstitelů holubů profesor Alois Strnad z Rychnova, který pravidelně inzeroval odprodej volatých sasíků a sakspenížků. První zmínka v holubářské literatuře byla dohledána v knize rakouského autora p. M.Paulyho „Illustriertes Handbuch der Geflúgelzucht“ (2.vydání 1909-14), kde dokumentuje chov sivého voláče ve východních Čechách z okolí Vamberka, Rychnova, Hradce Králové, Chocně a Vysokého Mýta. Z českých autorů Ant. Jeřábek v knize „Chov holubů pro užitek a sport“ vydané roku 1910 uvádí siváky v kapiotle „Holubi domácí, polní“ i v kapitole o českém staváku v odstavci rozdělení staváků podle barvy – bílí, černí, sasíci (siváci), červení, žlutí… Na Zemské výstavě pěstitelů pro Čechy, Moravu a Slezsko konané v Praze 6. – 8.12.1913 jsou v katalogu zapsáni vystavovatelé sasíků statkáři Adolf Doležal z Chval u Hor.Počernic a Jan Můgo z Netolic s kapratými sasíky.

Samostatným plemenem byli siváci uznáni až roku 1925 v „Knize standartu holubích plemen“, kde je zpracován a publikován i jejich první vzorník.

První polovina minulého století je obdobím českého staváka, moravského pštrosa a jiných modních plemen a sivák postupně ztrácí své obdivovatele. Úpadek chovu je patrný při čtení starých katalogů oblastních i celostátních výstav, kde skrovný počet siváků reprezentuje úzkou skupinu jeho chovatelů. V chovatelských časopisech a holubářské literatuře koncem 30. a začátkem 40.let, naléhavě vyzývají holubářští odborníci chovatele k záchraně před degenarací a vyhynutím chovů ČVS. Nezapomenutelný holubářský nestor Vojtěch Mrštík v knize „České holubářství“ vydané v roce 1940, kterou redigovali Jindřich Voráček a ing.Jan Bureš, píše doslova: „Český voláč sivý, jemuž lidově říkají „slezinka“ je ze všech našich plemen nejméně rozšířen. Jsou to vpravdě jen trosky chovu, čítající sotva několik desítek párů, soustředěné v rukou nejskromnějšího počtu pěstitelů, které dnes čekají na poslední záchranu. Nepochopí-li dnešní doba tento zoufalý stav krásného českého plemene, zmizí sivý voláč naší vinou a před našima očima, tak jako v nezájmu generací předchozích zaniklo mnoho krásných českých plemen“.

Neutěšená situace v chovu ČVS se podstatně nezlepšila ani v poválečném období až do začátku 60.let., kdy tento stále vitální polař je držen chovateli víceméně z tradice pro svoji užitkovost pouze na holoubata. Nejednotnost chovatelů a velice rozdílná kvalita chovů ČVS přiměli v roce 1961 J. Tréglera z Mostu vyzvat chovatele k založení speciálního klubu ČVS se sídlem v Lounech, v čele s předsedou Janem Budkem z Bíliny. Dobrá myšlenka zanikla záhy, pravděpodobně proto, že se nenašel dostatek obětavých nadšenců, kteří by se této práce ujali a postupovali ve šlechtění společně s jasným cílem. Až do založení klubu v roce 1978, se chovatelé ČVS prakticky poznávají náhodně na trzích při výměně holubů nebo při větších výstavách. Až článek v Chovateli 7/77 adepta na posuzovatele a v té době jediného majitele plemeného chovu Mil.Tlučhoře, který napsal velmi pěkné pojednání o ČVS, ve kterém se dotkl i některých šlechtitelských problémů. V závěru článku apeluje k založení klubu a následně obesílá i přihláškami 56 chovatelů ČVS. Po bohaté korespondenci, osobních návštěvách, i výměně názorů mezi př. Tlučhořem, Beranem, Ehlem, Cikem a několika dalšími chovateli se uskutečňuje 21.- 22.1.1978 v Plačicích „Nultá výstava ČVS“. V nové výstavní hale se představilo 13 chovatelů v expozici 77 kusů ČVS, z toho 52 pruhových, 10 kapratých, 2 pruhové bělokosé a 13 kapratých bělokosých. Při této výstavě se sešel přípravný výbor, který vytvořil podmínky k založení klubu. Ustavující schůze „Klubu chovatelů holubů českých voláčů sivých“ se uskutečnila 21.5.1978 v Zrcadlovém salonku hotelu Evropa na Václavském náměstí v Praze za účasti 16 z 30 přihlášených členů.

Předsedou klubu byl zvolen Tlučhoř Miloslav z Nepomuku, místopředsedou Šiška Vladimír z Bratislavy, jednatelem Beran Josef z Olešnice, pokladníkem Soška Josef z Prahy, hospodářem Špičák Milan z Dětřichova, poradci chovů Ehl Jiří z Plačic a Pilát Jan z Brankovic. Předsedou revizní komise Cik Jiří z Praskačky.

Dalšími zakládajícími členy se stali: Jaroslav Bečan z Mohelnice, Alois Brandejs z Albrechtic nad O., Miroslav Burda z Římova, Frant.Císař z Krop.Vrutice, Vladimír Filip z Blanska, ing. Miloš Halík z Trhové Kamenice, Václav Chvála ze Středokluk, Frant.Jedlička ze Lhoty p.L., Václav Kutil ze Kdýně, Josef Linhart ze Staré Paky, Josef Melichar z Radčic, Břet.Navrátil z Oskavy, Josef Pavlas z Nové Paky, Jan Plecháč ze Staré Paky, ing.Jaroslav Příhoda z Kaplice, Jan Sasín z Č.Krumlova, Jiří Sčebel z Librantic, Jan Scholz ze Suchého Dolu, dr.Václav Špilar z Petrohradu, Pavel Štrych Velká Kráš, Bohuslav Trnka z Lysé a Ladislav Ušatý z Chrášťan u Týna nad Vlt.

Sjednocení chovatelů a ustavení speciálního klubu bylo počátkem pospolitého a cílevědomého zvelebování všech kresebných rázů ČVS.